Divný stvoření běží po ulici, uši má asi do půl těla.
Mnoho koření leží na polici a já stále nevim, nevim, který jsi chtěla.
Děje se to často poslední dobou, nechápu lidi co bych chápat měl,
nejde jenom o mě je to v nás obou, co viděl jsem ho jako bych oněměl.
Tam uprostřed města stál, smutně se díval na pár sviní
a já se ve skrytu duše bál, zda-li ho okolní lidé vidí.
Koukal jak si málo váží slova, koukal, že mluví jak prasata,
nechtěl je napomínat zas a znova, věděl že jsou to jen zvířata.
Jak jsem ho potkal, hned jsem tušil, že se kolem mě všechno mění.
Tep v žilách mi rychle bušil, to jsem se probudil z dlouhého snění!
Spatřil jsem pravdu skutečnost světa, viděl jsem jak se chovat mám.
Jaký má význam slovo a věta a váhu toho co povídám!
Rychle se ohlédl a rozběhl se vpřed, zamával ušima a vzletěl vzhůru,
Zdálky pozoroval města střed, připomínal motýla či noční můru.
Přemýšlel jsem o co se asi snaží, nevím ani teď jen se domnívám,
když do mě v davu lidé vráží už nenadávám, jen se usmívám.