Divný stvoření běží po ulici, uši má asi do půl těla.

Mnoho koření leží na polici a já stále nevim, nevim, který jsi chtěla.

Děje se to často poslední dobou, nechápu lidi co bych chápat měl,

nejde jenom o mě je to v nás obou, co viděl jsem ho jako bych oněměl.

Tam uprostřed města stál, smutně se díval na pár sviní

a já se ve skrytu duše bál, zda-li ho okolní lidé vidí.

Koukal jak si málo váží slova, koukal, že mluví jak prasata,

nechtěl je napomínat zas a znova, věděl že jsou to jen zvířata.

Jak jsem ho potkal, hned jsem tušil, že se kolem mě všechno mění.

Tep v žilách mi rychle bušil, to jsem se probudil z dlouhého snění!

Spatřil jsem pravdu skutečnost světa, viděl jsem jak se chovat mám.

Jaký má význam slovo a věta a váhu toho co povídám!

Rychle se ohlédl a rozběhl se vpřed, zamával ušima a vzletěl vzhůru,

Zdálky pozoroval města střed, připomínal motýla či noční můru.

Přemýšlel jsem o co se asi snaží, nevím ani teď jen se domnívám,

když do mě v davu lidé vráží už nenadávám, jen se usmívám.