Trefim tě pohledem, myšlenku možná chytíš,
plaveme pod ledem a přesto oheň cítíš.
Chceme se dostat ven a někdo dolů padá,
tancujem nad ohněm, nad námi bruslař váhá,
nad svými pohyby, při tom se trochu cuká,
s obdivem pro ryby pod ním ten led už puká.
A ty se chvěješ, i když už neni zima,
má smysl ptát se čí to byla vina.
Jak snadné ztratit se, jak těžké vylézt ven,
stačí jen napít se a hned ti skončí den.
Je to tu bez proudu, přesto tě strhnout může,
vypadá na houbu, rozmáčející kůže.
V duchu už přemejšlíš, jaké to bude po tom,
do hloubky zajíždíš, pořád přemýšlíš o tom.
Vzduchové bubliny k hladině stoupají,
chystáš se na nejhorší tiše a potají.
Trefim tě pohledem, nahoru letíme,
tohleto nestihnem, tenhle vlak nechytíme.
Přesto však ze všech sil hledáme v ledu díru,
tehdy jsem pochopil, hlavně neztratit víru!
Tak už jsme nahoře, zas můžeš volně dýchat,
brusle jsou v komoře a já začínám kýchat...
Víš, že když spíš,
málokdy uslyšíš,
že se tu někdo hádá,
proto se nezdráhá.
Vše kolem umlká,
spí ani nemuká.
A ty se potíš, i když je tu zima,
nemá smysl ptát se čí to byla vina...
Sní si svůj sen,
představou okouzlen.
Obrůstá ho růže,
nic proti nezmůže.
Přemýšlí, co poté,
zdá se to moc kruté.
Ohnivé myšlenky do hlavy padají,
tiše už slyšíte, jak rychle pukají
Jestli se vzbudíme,
to zatím nevíme.
neztrať se ve výru,
v neklidu vesmíru,
tak vstávej a začni žít,
než bude klid...